Můj soused Hřbiťák

11. října 2010 v 19:04 | marky-tánka |  About me
Sice se nevim, jestli se pro tohle ↓↓↓ najde nějaký čtenář, ale chce se mi smolit větičky, tak prostě píšu.

Dostala jsem hopík. Krásně duhový uvnitř a hned jsem ho musela vyzkoušet. Pinkala jsem ho na dvoře o chodník a ve svým nadšení jsem ho odrazila tak silně, že nabral výšku a překonal rekordy všech mých dosavadních hopíků: skočil přes zídku na sousední hřbitov.

Naříkala jsem, že ho chci zpátky. Babi mě tam ale nechtěla nechat jít samotnou. Lákalo mě to tam, protože hřbitov, sousedící s naším dvorem, mi byl zapovězenej. Šly jsme tam spolu, ale už nevim, jestli se míčíček našel.

Hřbitov, teda aspoň ten "náš", býval pro mě takovou džunglí, pralesem a úkrytem, kam přes hustou zeleň v létě neprosvitlo slunce. Ovšem až když jsem vyrostla. Ve své "malosti" mi bylo zakázáno tam chodit. Kolik tam na mě číhalo nebezpečí! Padající trouchnivějící tašky ze střechy. Zmije. Nic z toho nebylo vymyšlený.
Když mi bylo 11, začly průzkumy a já si to tam zamilovala.
Před pěti lety se hřbitova s kostelem ujalo občanský sdružení a označilo tamní flóru za neprůstupný porost (projít se dalo krásně:)) a vstup do věže i na hřbitov uzavřelo. Dřív jsme tam trávily spoustu času.

Občas jsem měla pocit, že tam nemam být. Že mě něco vyhání.

Párkrát, když jsem se rozvalila na zídce, tak jsem měla nepříjemnej pocit, že tam dneska nemam, nesmim bejt. Něco mě vyhánělo (i když teď nedokážu říct, jestli to bylo divný počasí nebo moje nálada:)). Bylo mi tam prostě nepříjemně.

Nesnášim vandali, který pro prachy nebo hůř, kvůli blbosti, ničí náhrobky a "hřbitovní" příslušenství. Jsou to hovada, který si neváží života a ta smrt k němu prostě patří. Jim by se taky nelíbilo najít hrob svých prarodičů rozkopanej (pokud by jim to nebylo jedno).
Mě by něco drželo ruku, tak jako mi to ucpává pusu, abych nerušila to posvátný ticho. A navíc bych se bála, že se stane něco děsivýho, sotva se o něco "protiprávního" na hřbitově pokusim. Ne že bych věřila, že "duchové" jsou všudypřítomní, ale představa, že mají ubikaci na hřbitově, neni úplně mimo mísu:).

...Na dušičky pozor dejte...

Dušičky se slaví snad po celém světě po různými názvy. Loučení se s mrtvými v chladném vzduchu a spadaném listí má prostě záhrobní atmosféru. Je hezké vzpomenout na zemřelé vyzdobením hrobu a zapálením svíčky. Nic jinýho už pro ně udělat nemůžeme a nezabije nás to, ne? I když jim už to je jedno...

Nelíbí se mi americký hřbitovy typu trávníku s jednoduchými náhrobky a silnicí uprostřed. Nepřijde mi to dost "vhodné", i když základ to má stejný: kříž nebo hrob jako symbol, že tu někdo odpočívá v pokoji a že se na něj nezapomnělo.

Nevim, jestli bych se radši "obrátila v popel" nebo tlela v zemi.
To je mi pěkné přemýšlení.

Vzpomínáme
:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 14laura 14laura | Web | 11. října 2010 v 19:26 | Reagovat

Pěkný článek:)

2 darkmiss darkmiss | Web | 18. října 2010 v 17:23 | Reagovat

hustej článek a nádhernej hřbitov!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama