Nikdy se nestyď za to, co jsi

10. července 2011 v 20:14 | marky-tánka |  About me
Řekla jsem si, že si zahraju na redaktorku, která musí stihnout napsat článek do uzávěrky:). Čili do dnešního večera. Taky si rádi dáváte ty malé výzvy, když nemáte co dělat?:)

Každý má možnost vybrat si, jak se bude prezentovat světu. Zda bude zdravě osobitý a přirozený či pod tíhou psychických, zdravotních a sociálních tlaků použije bezpečnostní systémy: začne se přetvařovat, lhát, smát se nevtipným vtipům a tvářit se účelově (ne)příjemně.

Kdy nasazujeme masku? Kdy předstíráme? Zřídka kdy při pohledu do zrcadla (ačkoliv někdo není ani sám k sobě upřímný), ale tváří v tvář společnosti.
Spolužačka, která na tvá slova reaguje podle tvého vlastního výrazu ve tváři či děvkař každý týden "milující" nějakou jinou. V extrémech to může narůst i do rozměrů ohrožujících společnost - buď její finance, přírodu, zdraví nebo i životy. Pedofil, co si u dětského hřiště hraje na největšího kamaráda, samolibý podnikatel vylévající chemikálie do řeky, co se tváří jako nejzaujatější rybář, či politik-rádoby čestný mílius.

Naše druhá tvář jde do akce z prosté vypočítavosti, zoufalství a strach ze selhání jsou však činitelé prvotní. Například nechceme ztratit někoho blízkého. A někdy tím blízkým jsme prostě my sami. Člověk trpící depresí se ji a její nepříjemné projevy v jisté fázi snaží potlačit a dělá, jakoby nic, aby nepřišel o kamarády a o své žádoucí já (chová se tak, jakým chce doopravdy být).

Někdy chceme naopak něco získat. Obdiv, chválu, uznání, prachy, moc, vliv, pocit vlastní nadřazenosti a exkluzivity... Maskou chceme vzbudit dobrý dojem buď v jednom člověku nebo rovnou v celé tlupě. Co jsou všechno schopni udělat zamilovaní či milionůchtivý pletichář... Vytváříme ale dojem mylný: někdo si o nás myslí, někdo má pocit, někdo má dojem, že my ... Vždyť Maruška by tohle nikdy neudělala, vždycky byla tak hodná. Ale málokdo ví, že k tomu má sklony a že by to udělala, kdyby měla možnost...

Proto se nevyplácí být si lidmi jistý. Protože žijeme s iluzemi lidí, víc než s opravdovými podstatami oněch lidí samotných. Proto se nevyplácí lidem (všechno) věřit. Nevíte, kdy se vás snažili zmást.

To, co ale nejvíc "škraboška" ohrožuje, není veřejné mínění o nás, ale my samotní. My maskovaní. Valná většina lidí se za něco ve svém životě stydí, často sami za sebe. Ačkoliv je snažší předstírat než ukazovat sám sebe "bez obalu" a připadat si jako nahý v trní, maska nám "leptá" tvář. Hnijeme a kazíme se pod ní. A učíme se sklonům, způsobům chování i myšlení, které se snáz učí, ale hůře odnaučují. Zvyk je železná košile.

Pokud jste natolik svobodomyslní, že jste schopni a ochotni hledět na sebe zvenčí, co byste si o sobě mysleli? Co byste o sobě usuzovali z vlastního chování? Každý se maskuje. Kdy a proč vy? A máte z toho špatné svědomí?
Pokud jste příčetní, je jen na vás se případných poruch, brzd a psychických bloků zbavit, odnaučit se přespříliš se soustředit na svá negativa. Moje babi mi nedávno řekla hodně poučnou větu:

,,Nikdy se nestyď za to, co jsi."


Třeba začněte tím, že se na hodinku, dvě dobrovolně izolujete od tlaku společnosti na své pocity, myšlení a projevy. Zkuste být sami. Uvědomte si, jaké je uvolňující nebýt nikým ovlivňován.

Samota je totiž ideální stav pro odložení všech masek.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama